ROMÁNY (a texty) SOUČASNÝCH ČESKÝCH a SLOVENSKÝCH AUTORŮ (ZDARMA)

06.11.2024, 09:16

Po delším čase se nám ozval autor, který má u nás už hezky zaplněnou knihovničku. Marek Vojtěch Řezanka nám tentokrát poslal básnickou sbírku Temný květ. Budeme se snažit ji rozeslat obvyklým zájemcům.

06.11.2024, 09:32

Marek Vojtěch Řezanka sbírkou Temný květ navázal na své předchozí básně, v nichž dlouhodobě varuje před nebezpečím světové války, tentokrát jaderné. Tento motiv velmi intenzivně rezonuje v jeho knížce Domov na míru. Prolíná se však rovněž texty v jeho básnických sbírkách Studny za obzorem a Přejme si les.
Autor nese velmi těžko, že to, před čím varuje, se naplňuje. Stále však věří, že scénáři naprosté zkázy je možné se vyhnout, a že lidstvo naději má. Nesmí však být pasivní.
Autor doslova říká: „Celou dobu jen pozorujeme, jak se každým rokem eskalace vedoucí k možné třetí světové válce prohlubuje. Jako občan se zamýšlím nad tím, kam tedy chceme, aby toto dospělo? Dojde-li na konflikt se zapojením atomových zbraní, vnímám to jako prohru celého lidstva. Jsem přesvědčen, že bychom měli učinit vše proto, aby k tomuto scénáři nedošlo. Není přece možné držet se fanatismu typu: Když nebude po našem, ať celý svět raději zanikne. Chybí mi diplomacie. Chybí mi dobrá vůle k hledání kompromisů. Chybí mi pud sebezáchovy našeho lidského druhu.
Opakovaně ve své tvorbě zdůrazňuji, že na okraji aktivního vulkánu nelze žít – a cokoli smysluplného budovat, když hrozí, že každým okamžikem to smete vroucí láva.
Pokud někdy budu mít potomstvo, rád bych ho chtěl přivést do světa, který mu nebude brát identitu, nebo ho indoktrinovat, nebude ho připravovat na válku, a nebude mu mařit šanci na jakoukoli smysluplnou realizaci. Toto koneckonců přeji všem, kdo děti mají – neboť smysluplná budoucnost a potenciál rozvíjet se jsou podle mě předpokladem pro rozvoj každé zdravé společnosti.“
Převážná část 75 zde publikovaných básní má formu sonetu. Najdeme tady ale rovněž klasické villonské balady, jako příklad mohou sloužit „U prázdných vnitřků“ či „Málo zbývá z práva…“.
Jak jsme již u autora zvyklí z předešlých let, není jeho básnická sbírka zcela monotematická. Je prokládána básněmi intimními, které mají pohladit na duši a dodat potřebnou naději. Za takové básně je možné považovat například texty „Máš křehkost lastur“, „Na vánoční strunu…“, „Někde v nás…“ či „Sváteční“.
Některé ze zde publikovaných básní se v roce 2024 objevily ve sbornících Poezie 2024, aneb Vesmír slov (František Tylšar a spol) a Literáti na trati XI (František Tylšar a spol). Ve druhé uvedené sbírce publikoval autor následující básně: „Za horizontem“, „Vlak bez trasy“, „Na slepé koleji“, „V totálním zapomnění“, „Deštivé vzpomínky“ a „Velmi kruté procitnutí“.
Ve sborníku Poezie 2024 byly Markovi Vojtěchovi Řezankovi uveřejněny básně: „Po temnotě světlo…“, „Výběr“, „Cestou vidoucí, ne slepu…“, „Nic neříká…“ a „Někde v nás…“.
Báseň „K světlu bez samoty“ je věnována lidem, kteří se ocitli v pro sebe bezvýchodné situaci, ač by se jejich okolí mohlo zdát, že mají vše. Nakonec zvolili předčasný odchod z tohoto světa. Jde o jakýsi apel, abychom byli ke svému okolí vnímavější – a abychom viděli hlouběji, a nezůstávali na povrchu.
Aničce Slováčkové je věnována báseň „Bez potřeby slova“. Ve znamení odporu proti šíření nenávisti byl napsán text „Modlitba za život Roberta Fica“.
Autor v jedné své básni rovněž velmi vzpomíná na svého přítele, spisovatele Jiřího Kimlu, který celý život rozdával radost a optimismus, a který již bohužel není mezi námi.
Po naději volají texty: „Nejkrásnější z cest“, „Po zimě“, „Šípky ve sněhu“ či „Po temnotě světlo…“. Vyloženě rozvernou a hravou záležitostí je „Vyznání houbařovo“, které má čtenáři vyloudit úsměv na tváři.
Obálku i ilustrace obstaral grafik, Jiří Staněk, který s autorem dlouhodobě spolupracuje. (zatím tu nemohla být z technických důvodů zneřejněna)
A co nám sděluje autor na závěr?
„Pevně věřím, že knížka si své čtenáře najde, a to navzdory tomu (či právě proto), že je laděna spíše na vážnější strunu, a že nutí čtenáře o textu přemýšlet. Kdyby vás měla oslovit jedna jediná báseň z této sbírky, mám radost, že jsem ji napsal.“

08.10.2024, 07:10

Pravděpodobně tu dojde ke změnám. Webmaster rozhodl změnit podstatu webu, takže i graficky budou stránky vypadat jinak. Zaručuje nám existenci stránek na dalších dvacet let. Tudíž tu vznikne nejspíš úložiště literárních prací autorů jejichž texty nebyly jinak a jinde publikovány. Vše zůstane zdarma.

24.09.2024, 08:38

Je nám líto, že do těchto stránek už nikdo nepřispívá a že tu poslední zprávy jsou jen o těch, co nás opustili.

31.07.2024, 09:29

Zemřel Karel Sýs. Možná někoho překvapí, že jen do roku 2017 má jeho bibliografie (mluvím jen o knižních vydáních) 227 položek. Odečtu-li knihy, které pouze redakčně/edičně připravil, bylo to tehdy "jen" nějakých 115 svazků. (Psal vedle básní hodně i literaturu faktu, např. o Praze, svobodných zednářích, svých oblíbených autorech atp.)Ivo Fencl.
P.S.
Neradi bychom tu vytvářeli urnový háj, ale ke Karlu Sýsovi mne váží vzpomínky ještě z dob, kdy pracoval v Dílně Litárního měsíčníku. Bohužel ho musím vyškrtnou se seznamu těch, kterým rozesíláme literární práce autorů, i když v poslední době žádné k dispozici nemáme.
Kavárník

18.08.2024, 11:46

V médiích proběhla nedávno zpráva, že 29.7.2024 zemřel ve věku 78 let básník, prozaik, ale také esejista, překladatel, novinář a autor literatury pro děti Karel Sýs. Od roku 1989 zasloužilý umělec a od roku 2018 držitel státního vyznamenání - medaile Za zásluhy prvního stupně, které mu propůjčil tehdejší prezident Miloš Zeman. Autor nesmírně plodný.
Karel Sýs byl řadu let spolupracovníkem žirovnického Jiřího Poláka. Sdíleli spolu kancelář v redakci bývalého Literárního měsíčníku, který vycházel od podzimu 1972 až do roku 1990, kdy svým 6. číslem (už pod novým názvem Leterární revue) zanikl. Součástí Literárního měsíčníku byla Dílna, kde publikovali začínající autoři (bez rozdílu věku). Karel Sýs zde měl na starost poezii, Jiří Polák prózu. Byť jejich politická orientace byla dosti odlišná, vycházeli spolu dobře. Jiří Polák zemřel již 7.2.2014 ve věku nedožitých 68 let, Karel Sýs ho nyní následoval. Oba pánové tak mohou pokračovat v literárních debatách na některém z obláčků nad námi.
Milan Pokorný

22.07.2024, 07:53

Do naší kavárny chodí vesměs všichni zahalení, čímž se nedá zjistit jejich identita. Přesto je to počet nezanedbatelný, který ovšem nezanechává stopy. Kdyby tu někdo zapomněl alespoň jeden krátký rukopis, třeba nepodepsaný, hned by tahle kavárna ožila. Jinak nám kavárník hrozí, že to tu zavře.

30.06.2024, 08:47

Před 60 lety, 16. dubna 1964, se narodil Ivo Fencl, spisovatel a publicista, jehož dílo je úzce spjato s Plzeňským krajem. Rodák ze Starého Plzence se proslavil nejen jako autor mnoha knih, ale také jako pedagog a novinář, který významně přispěl k rozvoji kulturního života v regionu.

04.07.2024, 08:57

Měl jsem v práci jednoho pilného kolegu (Karla Černého) a durdil se jednou. Zmožen se zrovna vrátil z lepkavého venkova a stěžoval si, že by musel u tchýně snad zorat pole, aby se zavděčil „tomu jejímu velkostatku“.
Povídám: „A zoral jsi ho?“

„Nevydržel jsem se koukat na její dvůr a uklízel a hrabal až do odpoledne šílený bordel. Ale Fiflena to bohužel vnímá jako zbytečné patlání a výkony rovné nule.“
Měla Karlova tchýně pravdu? Já nevím. Ale ta příhoda předvádí ošemetnost čekání na pochvalu; takže moc neečekejte. Ne že byste se někdy nedočkali, i to se může vznítit, ale často vás lidi pochválí za něco totálně jiného, než čeho si ceníte.
Když vyšla Bobovi první knížka, přišel za ním do dílny osobně šéf - s upřímnou vírou, že potěší Bobíkovo srdce: „Oni vám to i vydávají! Wow! Oceňuji.“
Hezká pochvala. Ale knihu nečetl. Forma zvítězila nad obsahem a zůstává pocit, že je vydaný a nevydaný text do písmene ten samý - a vždy bude. Nebo ne? Zaslouží si (z logiky věci) nevydaná kniha zatracení a je hodna pochvaly až ve chvíli, kdy je akceptována a zveřejněna? Dejme tomu Putinem?
Taky jsem kdysi napsal a zveřejnil jeden příběh a měl večer v Americkém centru. Kniha měla být slavnostně pokřtěna. Bylo to roku 2006. Dorazil jsem ale zbytečně brzy, sál ještě zel prázdnotou a „třeba nikdo nepřijde“. Za jedním stolkem seděl důstojně můj kamarád Lubor.
Krátce jsme pohovořili a já se vydal uvítat paní Ladmanovou, někdejší kolegyni. To jméno měním. Rozhlédla se, uviděla Lubora a stoprocentně vážně povídá: „To je ale hezký pán, Ivo, a to bude jistě i překrásný pořad, když na tebe chodí takoví hezcí lidé.“
Nesedí to podobným pochvalám lépe u péra za kloboukem? Často jsme hýčkáni za věci, které jsme sice vyrobili, ale jejich význam bledne vedle skutečných našich výronů a výkonů, které zůstaly neoceněny, aby tiše mizely pod jezem. Ony výkony ctí leda naše nitro a jinak nejsou vnímány. „Maličkost vedle maličkosti - a to je život,“ řekl mi někdejší můj učitel a nedá se ani vyloučit, že to je veškerá historie, která opakovaně generuje podobné situace. Hitchcock točil celý život propracované filmy a Oscara neshrábl za jediný. Jistě, před smrtí dostal čestného, aby se neurazil, a úplně obecně to přece jenom naplatí.
Takový Marcel Duchamp je i dál ctěn a víc borců se narodilo na šťastné planetě. Neříkám, že něco nevykonali, ale možná jsou přechváleni. Už se stalo. To je svět - a Dylan dokonce laureát Nobelovy ceny za literaturu.
Neberu mu kvality, ale je nekonečný seznam spisovatelů vč. Eca, kteří onu cenu nedostali. Chválení probíhá, a to se můžete rozkrájet, specificky a Umberto Eco samozřejmě drbán za ušima byl, ale úplně jinde, jinak a jinými. Švédská akademie zapomněla a naštěstí se uměl v duchu pochválit sám. Asi jako Cimrman. Je to základ i řešení.
Nepochválíte-li se za výkon osobně, už to většinou žádný nádiva neudělá. Ale jo, ctěni budete, ale víc za značku exkluzivních bot.
Ostatně… Není nadutostí snít, že se svět točí podle nás a že je povinen sledovat s mikroskopem naše úsilí, aby nás vždycky v květnu poplácal po zádech (jako Dilia)? To dost pochybuji. - Žádat cokoli podobného po lidech hraničí s drzostí. Vím, že to víte, ale chci věc zdůraznit. Je bláhové čekat, že vás trefí šípy pochval.
Ony šipky jsou třeba, ale musíte si je vyrobit doma - a říct: „I těch sebekritických šipek mám áleje. A ještě víc.“ Ale je neukazujete. Neukazujte nakonec ani ty šťastné. Pokračujte v chůzi mezi tanci doby a schůzemi a pochvaly bývají míněny dobře, i kdyby pravý cíl přesně netrefily; to si taky přiznejme. Něco je lepší než nic, ale kdo číhá pouze na chválu, toho uběhají - asi jako při tenise.
Stráví čekáním na Oscary devět desetin života:

02.07.2024, 07:12

Máme tu dost podstatnou část jeho tvorby.

06.06.2024, 08:29

ZEMŘEL SPISOVATEL MICHAL ČERNÍK📖🖤
Dnes jsme se dozvěděli smutnou zprávu, v úterý 28. května zemřel ve věku 81 let pan Michal Černík, český básník, publicista, autor knih pro děti a překladatel. Trvalým zdrojem jeho poezie byla polabská krajina a domov; tam nás přiváděl. Psal o nich ve verších, povídkách i vzpomínkových textech. Pro děti vydal přes dvě desítky knih.

07.06.2024, 07:12

Černíka je mi líto.

18.05.2024, 08:46

Pan Skoumal, který obstarával místní muzeum, se mě jednou zeptal: “Nevlez bys do naší hladomorny?“ Ani jsem nevěděl, že takový prostor i nás na zámku existuje. Hladomorna byla ve věži a uzavřena shora kamenným víkem. To odklopili. Myslel jsem si, že tam polezu po žebříku, ale oni mi přivázali kolem těla provaz, protože nevěděli jak je ta hladomorna hluboká. Byl u toho pan Veselý, co měl krámek u zámeckého parku, můj táta a pár pánů, co jsem neznal. Zároveň se mnou spouštěli do tmy i elektrickou lampu, takže jsem zpočátku skoro nic neviděl. Překvapilo mne, že jsem najednou na dně. Ta kobka byla snad jen tři metry hluboká kruhová prostora. V představách jsem se děsil, že narazím na mrtvoly a kostlivce, ale žádné kosti tam nebyly. Jen vrstvy rozházených papírů, pár šedivých kusů dřeva a nějaká bota.
„Co tam je? „Volali na mne shora.
„Strašnej smrad!“ uvědomil jsem si. A prach, který jsem dopadem zvířil, mne dusil. Nasadil jsem si přes nos kapesník, tak jak jsem to znal z kovbojek,které jsem v té době četl.
Nenašlo se tam nic pozoruhodného. Samé papíry, většinou z války, orazítkované hákovým křížem, nebo dopisy se známkou Hitlera nebo starého mocnáře. Taky pár knížek. Jedna, snad ta nejstarší, měla letopočet 1828. Naložil jsem pár košíků s papíry a pak vytáhli i mne. Celou hodinu jsem se pak musel nechat mámou drhnout ve vaně. Byl jsem načichlý minulostí.

16.05.2024, 08:02

téměž všichni návštěvníci odchazejí z naší kavárny bez placení. Ne, že by nás to ruinovalo. Ale místo peněz by tu mohli zanechávat nejaké důkazy ve formě zpráv nebo ještě lépe literárních příspěvků, které by třeba zajímaly i ostatní.

07.05.2024, 07:50

Od založení těchto stránek, které si nepamatujeme, je zaznamenáno na počítadle do dnešního dne 172 012 vstupů. I kdybychom odečetli ty naše technické, pořád je to zhruba 100 000 návštěv, což může pro autory, kteří sem ochotně poskytli své práce znamenat, že si třeba právě od nich návštěvníci něco přečetli.

28.04.2024, 09:20

Za dřívějších časů procházel muzikantský soubor ráno ulicemi městečka, lidé otvírali okna, zdravili je a mávali a tak se hlásili k oslavě prvního máje, svátku pracujícího lidu. Nastrojili se a odcházeli na svá pracoviště.
Jednotlivé závody a instituce, dostaly v 8;30 povel k pochodu, a pracující se pak propojili a slili v mohutný proud zaplavující dekorované ulice.
V čele průvodu kráčeli vlajkonoši, nadávali na nárazový vítr a na náhlé přeháňky deště se sněhem a Milouš Suk, vzpěrač a přeborník okresu ve váze lehké střední, nesl vlajku sovětskou. Jak průvod přicházel ke křižovatce, nějaký vtipálek, kterého se dodatečně nepodařilo odhalit, asi znechucen psím počasím a plácáním mokrého flágu přes obličej, zvolal zřetelně a jasně: Do prava zatočit!
Milouš v čele průvodu povel zaslechl, v domnění že je to oficiální příkaz ke změně kurzu, kvůli té plískanici i malým dětem, předpisově, jak ho to naučili na vojně při pořadové přípravě, vysekl uprostřed křižovatky vpravo vbok a místo na sídliště se celý průvod vydal předčasně rovnou k náměstí.
Tribuna pro prvomájovou manifestaci byla jako vždy umístěna tak, aby zakrývala velký kamenný kříž s ukřižovaným Kristem na okraji náměstí. Sestavila ji, už notně přiopilá nádvorní četa n.p. Butonu, den před tím, ze dvou jezeďáckých valníků, nedůsledně vyčištěných od nánosů hnoje, což měly zakrýt vkusně naaranžované státní vlajky a transparenty. Na horizont byla vztyčena dřevěná konstrukce potažená karmínovou látkou s nápisem SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK
V nastalém mumraji a zmatku sklouzly špatně připevněné schádky k valníku, a už je nikdo znovu nezvedl a tak místní představitelé strany, města a Národní fronty se navzájem vysazovali nahoru na valníky a zástupci požárníků a lidových milicí ochotně pomáhali nahoru zejména ředitelce školy, která měla úzkou sukni, zato hezky buclatou prdýlku, a svazačkám v modrách košilích, aby se všichni na tribunu dostali včas.
Milouš Suk, nesoucí sovětskou vlajku, pochodoval v té plískanici a poryvech větru jen v tílku, s vědomím udělal dojem na ženské s kočárky stojícími na chodnících.
Před tribunou napjal paži, aby mohl nést sovětskou vlajku jen jednou rukou, jak to viděl ve filmu z olympiády u vzpěrače Vlasova, jenže poryv větru s vlajkou a Miloušem znenadání zamával, žerď se mu vysmekla a on v tom okamžiku šlápl do hluboké louže a v kotníku levé nohy to prudce píchlo, až zařval bolestí a svezl se k zemi. Sovětská vlajka se srpem a kladivem zůstala ležet v blátě.
Čelo průvodu strnulo, zarazilo se, nikdo nechtěl šlápnout na posvátný rudý prapor, který se válel na zemi, to by smrdělo možná i kriminálem a nikdo uvědomělý se nenašel, kdo by zablácený prapor zvedl a nesl hrdě nad hlavou dál k tribuně a zadní řady do stojícího čela narážely a před tribunou nastal chaos.
Řečníka z kraje, kterého na valník vysadili a narychlo očistili od bláta, uvítal předseda MNV a v tu chvíli nebyl sto si vzpomenout na jméno soudruha, kterého sem poslali, proto před něho bez okolků postavil mikrofon a ten musel začít řečnit z patra, protože při pádu z uvolněných schůdků mu všechny lístečky s napsaným projevem z ruky vypadly. Jak mu je ochotně všichni podávali, marně hledal začátek, ale z nouze začal využívat jednotlivé pasáže na přeskáčku, a nezdálo se, že by to někomu vadilo, protože jeho projev stejně nikdo neposlouchal. Najednou přestal fungovat mikrofon a zdálo se, že proslov skončil.
Kapelník Vorel, zvedl taktovku a začala se hrát Píseň práce, bez ohledu na nedokončený projev řečníka, kterou vždycky oslava 1. máje v Městečku končila ale všichni zůčastnění celou nedospívali a většina se hnala k prodejně zeleniny, kde už se tvořilafronta na pomeranče, které se měly po manifestaci prodávat.
Soudruh z kraje chtěl po té blamáži okamžitě odjet a o tom šlendriánu a diverzním narušení prvomájové manifestace prodejem pomerančů podat hlášení, ale nenašel se šofér jeho šestsettrojky. Ten si právě vybíral na talíř z nachystané hodovní tabule z darů místní výrobny Masného průmyslu - paštičky, klobásky, šunčičku, uzené ocásky a jazýčky, objevil i vábivé druhy tlačenky, hromady párků a šišky trvanlivých salámů, které se ale nedaly uložit na talíř a působily spíš coby dekorace.
Soudruh z kraje, kterého do závodního klubu k té přichystané tabuli museli násilně dotlačit, se nakonec voňavou nabídkou nechal strhnout a šunku s křupavými rohlíčky, na zakázku vyrobenými okresní pekárnou, začal zapíjet dobře vychlazenou dvanáctkou. Později přijal od místního představitele KSČ první sklenku nefalšované vodky. Jeho hněv pozvolna ustupoval a s každým dalším přípitkem slábnul. Později s ostatními zpíval přisprostlé písničky a když ho v odpoledních hodinách s bohatou výslužkou vyprovázeli k autu a pomáhali mu do dveří vozu, loučil se se všemi dětským mávátkem, které mu nějaký dobrodinec strčil do ruky. Nikdo z přítomných soudruhů si neuvědomil, že už se vyjasnilo, svítí slunce a je pořád první máj, svátek pracujícího lidu.

15.04.2024, 09:47

Byl jsem jedním z těch amatérských fotografů, kteří se spolu s profíky tísnili v podřepu pod podiem pražské Lucerny v létech, kdy se všechno měnilo, později k nejhoršímu. Rok po sovětské invazi vystupovaly ještě naše hvězdy populární hudby společně na podiu, ale zdálo se, že už je to naposled. Některé jsem měl docela obstojně nafocené a zvětšené do výstavního formátu, zejména Naďu Urbánkovou, která nosila brýle s černými obroučky. Na ty se dalo dobře zaostřit mým fotoaparátem Zenit. Jinak to byl poměrně laciný sovětský křáp, ve kterém se po dvacátém šestém přetočení filmu protrhla perforace, špatnou synchronizaci ozubeného kolečka, jímž se film posouval. Když jsem počet záběrů nepohlídal, musel jsem naexponovaný film chtě nechtě vytáhnout z kamery rovnou pod podiem, což pozorovali profíci s drahými foťáky s bohorovnou povýšeností.
Koncert na sklonku léta znamenal nepsaný protest proti nezvanému vstupu spřátelených armád, na kterém ti naši zpěváci chtěli ještě dokazovat svůj nezměněný postoj.
Před začátkem jsem si vyhlížel místo pod podiem a u schodů na galérku jsem si všimnul kluka, který běžel po schodech několikrát nahoru a dolu. Protože jsem malého vzrůstu, nemohl jsem přehlédnout, že je skoro o hlavu menší než já. Taky jsem si všiml jeho bot. Byla to perka s polovysokými podpatky a ty podpatky se zdály zablácené. Jako by to byl nějaký venkovan.
Když vystoupil na podiu, těch podpatků jsem si už nevšímal, protože začal zpívat písničku, na kterou okamžitě zareagovala celá Lucerna:
„Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci, jsou to jen vojáci…“.
Ten rým s maringotkami na konci refrénu se mi moc výstižný nezdál, zato jsem tenkrát, poprvé a naposled, vyfotil Karla Kryla i s jeho kytarou, která měla po okrajích zvláštní zdobení.
Snímek jsem využil až za mnoho let, když k nám do městečka Karel Kryl po sametovém převratu přijel na pozvání jisté známé, která si s ním už nějaký čas psala.
Jenže, toho Kryla obklopili hned po příjezdu bývalí komunisté z literárního spolku a dělali to tak šikovně a dokonale, že se k místním lidem vůbec nedostal, i když tu pobyl dva dny. Vymohl jsem si nakonec k němu přístup prostřednictvím té dávné fotografie, kterou jsem mu chtěl darovat.
„No, to je Magdaléna,“ zvolal nadšeně, a věděl přesně, že s tou kytarou vystupoval tenkrát v Lucerně, než odjel za pár dní na festival do Valdecku, odkud se už do republiky nevrátil.
Chtěl jsem mu říct, že ti, co ho tu hostí na zámku, provázejí po městečku, vaří mu bramboračku, což si přál, a pochlebují mu na každém kroku, byli vesměs přisluhovači svrženého režimu, před kterým musel tenkrát ze země utéct. Jenže jsem jaksi nenašel odvahu mu brát iluzi, kterou si tu o městečku vytvořil, a na delší rozhovor nedošlo, protože si ho vzápětí zase odváděli mezi sebe. Alespoň jsem mu dal tu fotku s Magdalénou.

Ke Krylovým nedožitým osmdesátinám.
MK

10.04.2024, 13:34

Young Samantha

17.03.2024, 10:21

Na květnou neděli se v kostele světily pruty s rozpučenými jehnědami, které pak hospodáři umisťovali do svých domů a ohraničovali jimi svá pole. Kluci ze vsí tenkrát chodili do kostela ze zásady, protože sedláci a zemědělci byli většinou pobožní.
Běhali od rána po mezích, které ještě tenkrát nebyly rozorány a pole nebyla scelená do honů, protože většina zemědělců odmítala vstoupit do JZD, zakládaných po vzoru sovětských kolchozů.
Kluci vybírali z keřů ty nejdelší rovné pruty s bohatě vypučenými kocoury a cestou do kostela je pak zdobili barevnými pentlemi. Vlček nosil holínky jen naboso, nejspíš je měl navíc děravé, takže nebylo divu, že se mu během té dlouhé mše chtělo močit.
Máca nosil holínky svého fotra, proto mu tak znatelně odstávaly od lýtek. Vlček chvíli přešlapoval a netroufal si s plnou náručí svázaných kočiček odejít od hlavního oltáře, před kterým jsme stáli, a středem kostela vypochodovat s kyticí kočiček ke vchodu. Předat ji někomu se bál, aby mu ji kluci, co neměli nic, zatím nerozebrali. Olda, kterému se svěřil, mu poradil:
„Pokus se trefit do těch Mácových holinek!“
Máca zpočátku nechápavě držel, možná mu ta teplá moč příjemně zahřívala zkřehlé nohy. Jenže ministranti najednou zazvonili a všichni museli pokleknout. To učinil i Máca, ale Vlček ne. Farář Bláhovec se právě obracel k věřícím a chtěl pozdvihovat kalich s hostií, ministranti podruhé zazvonili a lidé s hlavou pokorně skloněnou se začali bít v prsa a hlasitě odříkávali: Mea culpa, mea maxima culpa.
Kněz zahlédl Vlčkovo přirození, které ještě aktér nestačil schovat a Mácovi místo do holínek močil přímo na hlavu. Farář Bláhovec najednou kalich a hostii odložil.
To se ještě v našem kostele nestalo, aby kněz vyběhl při mši od oltáře. Chytil oba dva, každého za jedno ucho, aniž stačil Vlček camfoura zastrčit. Holky, stojící při levé straně oltáře hlasitě vyjekly, jiné vypískly a ty nejpobožnější , které to ještě neviděly, se začaly křižovat.
Koukal mu ještě z příklopce, když ho farář táhl za ucho středem chrámu. I Mácu, který v tom lítal nevinně a navíc byl celý pomočený. Babky se přestaly křižovat a koukaly na ten Vlčkův vystrčený zvonek, než zase sklopily zraky a pokračovaly v křižování, aby je ten ďábelskej kluk náhodou neuhranul.
Pan regenschori, který se na kůru bavil se zpěvačkami, najednou zahlédl, že u oltáře už kněz necelebruje. Bylo mu divné, že ta mše nějak rychle skončila a tak honem vytáhl všechny rejstříky varhan a začal zpívat „Veleberna budiž bez ustání nejsvětější svátost oltářní…“ což se zpívalo vždycky na konci pobožnosti a lidé se začali zvedat z lavic.
Než se farář vrátil z fary, kam ty dva neznabohy strčil do sklepa a zamkl, v kostele už žádné ovečky nezbyly. Jen kluci ze vsí s neposvěcenými ozdobenými pruty čekali.

P.S.
Bylo to poslední svěcení kočiček v našem kostele. Faráře Bláhovce vzápětí přemístili do jakési zapadlé vsi na Šumavě a ve vesnici, odkud ti dva kluci pocházeli, založili během zimy JZD. Pole se scelila a už nebylo kam posvěcené kočičky příště zapichovat.

04.04.2024, 08:39

Pamatuju si, že se v kostele kočičky světily. Někde se to snad ještě děje. Tahle povídka mi to připomněla i když je trochu nevěrohodná. Nevadí.

16.03.2024, 07:46

Zatím se nepodařilo získat od dalšího autora do naší kavárenské stránky nějaký krátký literární útvar. Připomínáme,že může být anonymní. Při tom si kavárník vyhrazuje nevhodný příspěvek vymazat.

09.03.2024, 14:31

My kluci jsme intenzivně prožívali každé jaro a chodili mu vstříc do přírody. Naše výpravy vedl většinou Maňa P. Bral s sebou dva bratry z Posrané uličky, Pimona a mne. Povinně jsme museli všichni přijít v holínkách. Některé louky byly zaplavené a všechny potoky rozvodněné a on nás nutil v určitých místech potok přeskočit a my srabi se báli, i když to byla za normálních okolností jen úzká strouha. Jednou si Maňa přinesl dlouhou a pevnou tyč, a my pořád nevěděli, k čemu ji použije. Rozběhl se, zapíchl ji doprostřed strouhy a ladně se přenesl na druhou stranu. To udělal několikrát, než se o podobný výkon pokusil i Pimon. Tak jsme podél potoka putovali: já a bratři L. kterým se říkalo Bejčci, po jedné straně a Maňa s Pimonem po druhé, protože jsme se báli ten sportovní výkon s tyčí vyzkoušet. Jednou jsme začali výpravu v Hliništích. Přes splav proudilo v té době hodně vody a dole hučela dost strašidelně a my měli na základě Maňova popudu ten splav, na kterém nás proudící voda mohla podrazit, přejít, jenže se to podařilo jen jemu. Proto jsme použili tu dlouhou hůl, které jsme se přidržovali, aby nás silný proud na vrcholu splavu nestrhl a my se nesvezli po betonové ploše, do vířícího pytle, což by bylo v té době i na utopení. Potok se rozšiřoval a Maňa už přes něj s holí na druhou stranu neskákal. V Ježku, kde žádný rybník v té době nebyl, jen průrva, asi po tom dřívějším, se nacházelo v korytě potoka několik velkých kamenů, mezi kterými se v té době jarních vod tvořily podle našich představ z kovbojek a Rodokapsů, zrádné peřeje.
Maňa se rozhodl, že po těch kamenech a s pomocí tyče přejde na druhou stranu. Až do poloviny úseku se mu dařilo, pak mu po jednom balvanu sklouzla noha a na druhou stranu se dobrodil do půl těla zmáčený. Nikdo z nás už si na podobný pokus netroufl. Maňa na druhém břehu vylil z holínek vodu, svékl ze sebe dlouhé kalhoty a my najednou žasli překvapením: měl podvlíkačky. Ty žádný z nás kluků nechtěl nosit dobrovolně, a doma je každý tvrdě odmítal, aby nevypadal jako pan Melichárek, který vždycky jen v podvlíkačkách vyváděl kozy na pastvu a přivazoval je ke stromům na tržišti. Maňa ty podvlíkačky na druhém břehu stáhl, vyždímal a pověsil rozprostřené na nejbližší keř. Kalhoty hodil přes rameno a po kamenech pomocí té hole přešel zpátky bez úhony k nám. Čudlík se mu houpal mezi nohama a my jsme se hlasitě smáli. Tvrdil, že si pro ty podvlíkačky, přijde, až uschnou.
Píši o tom proto, že ta průrva plná kamení, kudy vedl Ježkovský potok, už dávno neexistuje. Jednou po prázdninách se k nám do třídy doneslo, že na Ježku jezdí Stalinec. Sešla se tam odpoledne snad půlka školy. Takový bagr z nás kluků ještě nikdo ve skutečnosti neviděl, i když jsme ho znali ze sovětských filmů, na které jsme chodili povinně do kina místo vyučování, abychom viděli na vlastní oči, jak se žije v Sovětském svazu, který nás osvobodil. Skutečný Stalinec byl opravdu mohutný. Dovedl nabrat najednou na lžíci tolik zeminy, co by se vešla na půl valníku a přemístit ji, kam jen chtěl. Tak za krátkou dobu byla průrva mezi oběma náspy původní hráze zasypána a začal se napouštět nový rybník, kterému dodnes všichni říkáme Ježkovský.
Maňa už dávno nežije, ale já si obyčejně vzpomenu, když se na té hrázi rybníka náhodou ocitnu a dívám se na tu velkou vodní plochu, která zásobuje pitnou vodou celé městečko, jak v prostoru hráze byly kdysi jen velké kameny, a při jarních vodách se tu tvořily peřeje a pak koukám po okolních keřích, jestli tam někde náhodou ještě nevisí ty Maňovy podvlíkačky, pro které si určitě nikdy nedošel. A jednou se mi zdálo, že na jednom šípkovém keři visí cosi bílého, ale to byl jen zrakový klam.
MK

01.03.2024, 14:18

Došla k nám adresa ze Slovenska, kde nabízejí na stránkách https://pdfknihy.sk/proza-poezia/romany-zdarma/ literární klasiku ve formátu PDF ke stažení zdarma. Stojí za to se na ty stránky podívat.

19.02.2024, 09:05

Takové krátké povídky a črty sem může dávat kdokoli. Jistě máte zapsané nějaké vzpomínky doma v šuplíkách. Když je tu zveřejníte, sami si vzpomínky osvěžíte a ještě je nabídnete druhým. Navíc podpoříte tyto skomírající stránky.
Kavárník

26.01.2024, 11:07

Bruslili jsme na Huťáku
Už v polovině listopadu, kdy přišly první mrazy, jsme hned ze školy chvátali k nejbližšímu rybníku. Na Huťák byl tenkrát daleko snadnější přístup, než dnes, kdy tu stojí nově vystavěné domy. Napřed jsme to zkoušeli kameny. Když se kameny na čerstvém ledu nepropadly, některý z odvážlivců, to pruboval nohou. Na jistém místě se odvážný malý a lehký kluk ocitnul znenadání na ledě, ale netroufal si dál, než dva tři kroky od břehu.
Druhý den už jsme s sebou měli šlajfky a většina kličku v kapse. Brusle se šroubovaly na boty, a kdo kličku neměl nebo ji ztratil, musel škemrat, aby mu ji někdo půjčil. Čehož leckdo zneužíval ke své nadřazenosti a ukazoval ostatním, jak dovede druhého ponižovat. Ti co neměli ani kličku ani brusle, sice stáli na ledě, ale na vše jen bezmocně koukali.
Zpočátku nebyl led ještě všude dost pevný a silný. Proto jsme nejezdili k Chobotu, kde přitékala voda do rybníka. Jenže někdo to samozřejmě zkoušel. Když se propadl, bylo tam většinou maximálně vody po pás. Vylezl a utíkal domů, většinou s bruslemi na nohou, pokud je ve vodě neztratil. Také ještě nebyly řádně zamrzlé břehy. Pokud nám vlétl puk do rákosí, hokejkami jsme jej opatrně dobývali. Pravých hokejek tenkrát moc nebylo a u Navrátilů stála dost peněz. Leckdos si přinesl zahnutý klacek. Někdo si ji vyrobil z prkýnka a hůlky, ale ta obyčejně dlouho nevydržela.
Zimy byly stabilní. Když začalo mrznout, mrzlo pořád. Pokud vzápětí nenapadl sníh, chodilo se v neděli korzovat na led. Přišla snad polovina městečka. Někteří táhli na sáňkách své děti zabalené do fusaků, někdo ty nejmenší učil bruslit a strkal je před sebou a zároveň je zvedal z ledu. Taky na solidně zamrzlý rybník přicházely místní rarity ne-li individuality. Paní S. si přinesla vysoké bílé boty s našroubovanými žeksnami a učila holky dělat šosy, což byly jednoduché krasobruslařské figury, které ochotně kopírovala Iva J. na svých šlajfkách. Její bratr, kterému jsme říkali Pajda, přijel na kole, na kterém měl na přední vidlici namontovanou brusli. Později přinesl i model větroně, který vrhal proti hloučkům kluků, a ti padali na led, pokud se k nim ten model přiblížil. Všechno vždycky pozoroval z povzdálí hluchoněmý Lolik, který měl také šlajfky, a nakonec se odvážil přiblížil k paní S, a hlavně k Ivě, která se mu líbila, a snažil se neúspěšně ta pěkně vykroužená esíčka, k veselosti ostatních, snaživě napodobovat. Samozřejmě přes Huťák, který byl dokonale zamrzlý od Babor až po Novosvětský chobot, si lidé krátili i cesty do práce. Všemu vévodil náš hrad na skále, jehož věž pohledem z povrchu rybníka byla ještě mohutnější a v jistém smyslu tajemnější. Pod zámkem se hrála i oficiální hokejová utkání. Hřiště mělo dřevěné mantinely a skutečné kovové branky, a hráči oblékli dresy s čísly a s chrániči a brankář držel širokou brankářskou hokejku, a nejlepším brankářem tehdejšího mužstva by Karel S., kterému se říkalo Balík. Vážil sto dvacet kilo a zaplnil svou výstrojí velkou část branky. Proto dostával i málo gólů. Místní HC klub hrál i oficielní soutěže a nevedl si špatně.
Když k jaru, jak led pomalu roztával, se začalo ledovat. V tom nejsilnějším ledu vyřízli velký obdélník a rozlámali ho na kry, ty se vytahovaly a rozřezávaly na přiměřené podlouhlé kvádry. Jezdili si pro ně hospodští, kteří je ukládali do lednic a tak během roku chladili pivo ve svých hospodách. Uprostřed rybníka tak vznikaly vodní plochy, občas se zbylými ulámanými krami, po kterých se dalo přeskakovat přes tu volnou vodní hladinu, jenže se to musilo provést hbitě, než se pod aktérem kra potopila. Přeborníkem na tyto nebezpečné výkony byl Maňa P. Žádný jiný kluk se ho nikdy nesnažil napodobit. Jenom jsme přihlíželi. Mnozí mu jistě přáli, aby do té studené vody zahučel, protože to je jedna z lidských vlastností - přát svému bližnímu to nejhorší. Ale Maňa nás svými brilantními skoky vždycky zklamal.
MK

23.01.2024, 07:57

Čekáme, kdo nám v novém roce pošle nějakou svou literární práci. Naposled se nám nabízeli pisatelé fantasy románů, ale ty jsme s díky odmítli.Věříme spíš, že se tu objeví začínající spisovatelé, kteří se ještě nepropracovali k oficiálnímu publikování.