Kontakty
Světová literatura
Inzerce
http://www.giweruz.cz
Stránky, kde se dají stahovat knihy vcelku a v různých formátech, aniž byste za ně předem zaplatili.

Matěj Novobilský spisovatel a blogger
Prodej mých e-knih http://matson2.webnode.cz

Josef Šiman -Život proutníka a neb zlobivý kritik
Kniha ze zákulisí showbusinesu divadla a televize,skutečné bitvy kolem rozdávání grantů, zajímavosti ze života hvězd. Chcete třeba vědět, jaké víno pije Karel Gott a jak se žije v zákulisí . Pak si přečtěte "Život proutníka."

Ze zákulisí královny Alžběty II
Michaela Košťálová je autorkou knihy “ Ze zákulisí královny Alžběty II“, kterou loni na jaře vydalo nakladatelství Petrklíč. Autorka zde poodhaluje, jak už název napovídá "zákulisí" nejdéle panujícího Anglického monarchy, kde se čtenář může dozvědět nejednu pikantnost a dosud nezveřejněnou zajímavost, nejen o jejím veličenstvu, ale o celé královské rodině. Jestli chcete vědět, jak probíhalo setkání královny s naším bývalým presidentem Václavem Klausem, jak a s kým tráví královna volný čas, jak vypadá její pracovní den nebo v kolik třeba ráno vstává, kniha Michaely Košťálové je určena právě pro vás. Kniha je napsána velmi čtivě, je určena každé generaci bez rozdílu věku i pohlaví, na rozdíl od ostatních knih, které byly o této panovnici dosud vydány je napsána velmi lidovým, mnohdy hovorovým jazykem a nezahlcuje čtenáře pouhými fakty a obtížně zapamatovatelnými daty. Navíc je publikace doprovázena dosud nezveřejněnými fotografiemi nejen města, ve kterém královna sídlí, ale i dosud nezveřejněnými fotografiemi z jejího života. Knihu mohu čtenářům vřele doporučit a jen popřát mnoho zábavy a krásných chvil strávených v její vřelé společnosti i společnosti královny Alžběty II.

Kniha "Sedm věků ženy"
Natálie Nera, vlastním jménem Natálie Dunn, je autorkou antologie básní s názvem /Sedm věků ženy/ na pomoc obětem domácího násilí. Nápad se zrodil z jednoduché elektronické korespondence mezi dvěma kamarádkami z dětství, které spojuje jak láska k literární tvorbě, tak neblahá osobní zkušenost s domácím násilím. Od prvního nápadu k realizaci uběhly dlouhé tři roky vzletů a pádů, nadějí a téměř úspěchů. Editorka a autorka Natálie Nera knihu sestavila tak, aby se co nejpříjemněji četla, aby rytmus seřazených básní nepůsobil rušivě a aby si snad každý našel to, co ho nejvíce osloví. Slova mohou nejen zranit, ale dokáží i povzbudit. I lidé, kteří při slově „poezie“ protáhnou obličej, protože si vzpomenou na školní výuku, kdy si museli při hodinách literatury vymýšlet, co tím chtěl básník říci, v ní v obdobích velkého životního vypětí hledají a nacházejí útěchu i odpovědi – při rozchodech, rozvodech, úmrtích v rodině, svatbách, narození dětí... Přišel čas si připomenout, že slovo není jen akademickým cvičením teoreticky připravených vzdělanců, ale že má co dát každému, kdo je ochoten se dívat a naslouchat.

Vážení autoři!
Na tyto stránky můžete zaslat jakoukoli vaši literární práci většího rozsahu: román, novelu, sbírku povídek,ve formátu PDF (Word). Na konec textu uveďte i číslo svého konta.Tyto stránky se snaží vycházet vstříc všem autorům, kteří nemají smlouvu s nakladatelstvím. Jejich práce zveřejňujeme zdarma. Texty posílejte na adresu: milos.konas@seznam.cz

SLOVENSKÉ A ČESKÉ eKNIHY zdarma
na adrese www.eKnizky.sk viz KONTAKTY

www.LIVRO.CZ
Levné knihy

logo
Kulaté logo:



ROMÁNY (a texty) SOUČASNÝCH ČESKÝCH a SLOVENSKÝCH AUTORŮ (ZDARMA)

Tyto webové stránky začínají sloužit autorům, kteří se rozhodli nabízet své texty v podobě e-knihy čtenářům zdarma. Nezříkají se však honorářů, které jim po přečtení a posouzení díla čtenář může poskytnout ve formě dobrovolné částky na uvedené číslo konta.

Vážení čtenáři,
nabízíme vám k přečtení, ke stažení, případně k vlastnímu vytištění, romány a texty současných českých a slovenských autorů, kteří nám je dobrovolně poskytli k zveřejnění. Někteří jsou už renomovanými spisovateli, pro některé jde prakticky o počáteční vstup do literatury. I na internetu však platí – vše co je napsáno, zůstává. Obzvlášť, když tyto stránky zařadila do svého webarchivu Národní knihovna České republiky. Předpokládáme, že zde objevíte, a to i nakladatelé, nová jména i nové tituly, v uveřejněných pracích neotřelé příběhy, ale především literární hodnoty. Gramatické či stylistické nedostatky přičítejte na vrub autorům samotným, neboť uveřejněné práce nejsou námi redigovány.

Vážení autoři,
na těchto webových stránkách nalézáte možnost publikovat svá díla, sice bez nároku na honorář, zato s možností získání širokého okruhu čtenářů využívajících nových elektronických medii. Pokud této možnosti chcete využít, obraťte se na e-mailovou adresu: milos.konas@tiscali.cz nebo na číslo telefonu 606 963 092, kde se dozvíte veškeré podrobnosti. Případně na adresu webmastera: medek@epika.cz


LITERÁRNÍ KAVÁRNA
V této kavárně můžete projevovat své názory, ptát se i odpovídat, podávat náměty a nápady, vyjadřovat se k přečteným knihám na www.romanyzdarma.cz a vlastně k čemukoli i v jakékoli denní či noční době, neboť tato kavárna se nezavírá. Kavárník si pouze vymiňuje minimum neslušných slov a omezenou délku příspěvku. Občerstvení připisuje na svůj účet…

Formulář pro vložení zprávy
Název zprávy
Text zprávy

vepiš číslo dvacet osm

Zprávy


10.04.2024, 13:34

Young Samantha


17.03.2024, 10:21
Svěcení kočiček
Na květnou neděli se v kostele světily pruty s rozpučenými jehnědami, které pak hospodáři umisťovali do svých domů a ohraničovali jimi svá pole. Kluci ze vsí tenkrát chodili do kostela ze zásady, protože sedláci a zemědělci byli většinou pobožní.
Běhali od rána po mezích, které ještě tenkrát nebyly rozorány a pole nebyla scelená do honů, protože většina zemědělců odmítala vstoupit do JZD, zakládaných po vzoru sovětských kolchozů.
Kluci vybírali z keřů ty nejdelší rovné pruty s bohatě vypučenými kocoury a cestou do kostela je pak zdobili barevnými pentlemi. Vlček nosil holínky jen naboso, nejspíš je měl navíc děravé, takže nebylo divu, že se mu během té dlouhé mše chtělo močit.
Máca nosil holínky svého fotra, proto mu tak znatelně odstávaly od lýtek. Vlček chvíli přešlapoval a netroufal si s plnou náručí svázaných kočiček odejít od hlavního oltáře, před kterým jsme stáli, a středem kostela vypochodovat s kyticí kočiček ke vchodu. Předat ji někomu se bál, aby mu ji kluci, co neměli nic, zatím nerozebrali. Olda, kterému se svěřil, mu poradil:
„Pokus se trefit do těch Mácových holinek!“
Máca zpočátku nechápavě držel, možná mu ta teplá moč příjemně zahřívala zkřehlé nohy. Jenže ministranti najednou zazvonili a všichni museli pokleknout. To učinil i Máca, ale Vlček ne. Farář Bláhovec se právě obracel k věřícím a chtěl pozdvihovat kalich s hostií, ministranti podruhé zazvonili a lidé s hlavou pokorně skloněnou se začali bít v prsa a hlasitě odříkávali: Mea culpa, mea maxima culpa.
Kněz zahlédl Vlčkovo přirození, které ještě aktér nestačil schovat a Mácovi místo do holínek močil přímo na hlavu. Farář Bláhovec najednou kalich a hostii odložil.
To se ještě v našem kostele nestalo, aby kněz vyběhl při mši od oltáře. Chytil oba dva, každého za jedno ucho, aniž stačil Vlček camfoura zastrčit. Holky, stojící při levé straně oltáře hlasitě vyjekly, jiné vypískly a ty nejpobožnější , které to ještě neviděly, se začaly křižovat.
Koukal mu ještě z příklopce, když ho farář táhl za ucho středem chrámu. I Mácu, který v tom lítal nevinně a navíc byl celý pomočený. Babky se přestaly křižovat a koukaly na ten Vlčkův vystrčený zvonek, než zase sklopily zraky a pokračovaly v křižování, aby je ten ďábelskej kluk náhodou neuhranul.
Pan regenschori, který se na kůru bavil se zpěvačkami, najednou zahlédl, že u oltáře už kněz necelebruje. Bylo mu divné, že ta mše nějak rychle skončila a tak honem vytáhl všechny rejstříky varhan a začal zpívat „Veleberna budiž bez ustání nejsvětější svátost oltářní…“ což se zpívalo vždycky na konci pobožnosti a lidé se začali zvedat z lavic.
Než se farář vrátil z fary, kam ty dva neznabohy strčil do sklepa a zamkl, v kostele už žádné ovečky nezbyly. Jen kluci ze vsí s neposvěcenými ozdobenými pruty čekali.

P.S.
Bylo to poslední svěcení kočiček v našem kostele. Faráře Bláhovce vzápětí přemístili do jakési zapadlé vsi na Šumavě a ve vesnici, odkud ti dva kluci pocházeli, založili během zimy JZD. Pole se scelila a už nebylo kam posvěcené kočičky příště zapichovat.


04.04.2024, 08:39

Pamatuju si, že se v kostele kočičky světily. Někde se to snad ještě děje. Tahle povídka mi to připomněla i když je trochu nevěrohodná. Nevadí.


16.03.2024, 07:46
Čekáme na další příspěvky
Zatím se nepodařilo získat od dalšího autora do naší kavárenské stránky nějaký krátký literární útvar. Připomínáme,že může být anonymní. Při tom si kavárník vyhrazuje nevhodný příspěvek vymazat.


09.03.2024, 14:31
Jarní vody
My kluci jsme intenzivně prožívali každé jaro a chodili mu vstříc do přírody. Naše výpravy vedl většinou Maňa P. Bral s sebou dva bratry z Posrané uličky, Pimona a mne. Povinně jsme museli všichni přijít v holínkách. Některé louky byly zaplavené a všechny potoky rozvodněné a on nás nutil v určitých místech potok přeskočit a my srabi se báli, i když to byla za normálních okolností jen úzká strouha. Jednou si Maňa přinesl dlouhou a pevnou tyč, a my pořád nevěděli, k čemu ji použije. Rozběhl se, zapíchl ji doprostřed strouhy a ladně se přenesl na druhou stranu. To udělal několikrát, než se o podobný výkon pokusil i Pimon. Tak jsme podél potoka putovali: já a bratři L. kterým se říkalo Bejčci, po jedné straně a Maňa s Pimonem po druhé, protože jsme se báli ten sportovní výkon s tyčí vyzkoušet. Jednou jsme začali výpravu v Hliništích. Přes splav proudilo v té době hodně vody a dole hučela dost strašidelně a my měli na základě Maňova popudu ten splav, na kterém nás proudící voda mohla podrazit, přejít, jenže se to podařilo jen jemu. Proto jsme použili tu dlouhou hůl, které jsme se přidržovali, aby nás silný proud na vrcholu splavu nestrhl a my se nesvezli po betonové ploše, do vířícího pytle, což by bylo v té době i na utopení. Potok se rozšiřoval a Maňa už přes něj s holí na druhou stranu neskákal. V Ježku, kde žádný rybník v té době nebyl, jen průrva, asi po tom dřívějším, se nacházelo v korytě potoka několik velkých kamenů, mezi kterými se v té době jarních vod tvořily podle našich představ z kovbojek a Rodokapsů, zrádné peřeje.
Maňa se rozhodl, že po těch kamenech a s pomocí tyče přejde na druhou stranu. Až do poloviny úseku se mu dařilo, pak mu po jednom balvanu sklouzla noha a na druhou stranu se dobrodil do půl těla zmáčený. Nikdo z nás už si na podobný pokus netroufl. Maňa na druhém břehu vylil z holínek vodu, svékl ze sebe dlouhé kalhoty a my najednou žasli překvapením: měl podvlíkačky. Ty žádný z nás kluků nechtěl nosit dobrovolně, a doma je každý tvrdě odmítal, aby nevypadal jako pan Melichárek, který vždycky jen v podvlíkačkách vyváděl kozy na pastvu a přivazoval je ke stromům na tržišti. Maňa ty podvlíkačky na druhém břehu stáhl, vyždímal a pověsil rozprostřené na nejbližší keř. Kalhoty hodil přes rameno a po kamenech pomocí té hole přešel zpátky bez úhony k nám. Čudlík se mu houpal mezi nohama a my jsme se hlasitě smáli. Tvrdil, že si pro ty podvlíkačky, přijde, až uschnou.
Píši o tom proto, že ta průrva plná kamení, kudy vedl Ježkovský potok, už dávno neexistuje. Jednou po prázdninách se k nám do třídy doneslo, že na Ježku jezdí Stalinec. Sešla se tam odpoledne snad půlka školy. Takový bagr z nás kluků ještě nikdo ve skutečnosti neviděl, i když jsme ho znali ze sovětských filmů, na které jsme chodili povinně do kina místo vyučování, abychom viděli na vlastní oči, jak se žije v Sovětském svazu, který nás osvobodil. Skutečný Stalinec byl opravdu mohutný. Dovedl nabrat najednou na lžíci tolik zeminy, co by se vešla na půl valníku a přemístit ji, kam jen chtěl. Tak za krátkou dobu byla průrva mezi oběma náspy původní hráze zasypána a začal se napouštět nový rybník, kterému dodnes všichni říkáme Ježkovský.
Maňa už dávno nežije, ale já si obyčejně vzpomenu, když se na té hrázi rybníka náhodou ocitnu a dívám se na tu velkou vodní plochu, která zásobuje pitnou vodou celé městečko, jak v prostoru hráze byly kdysi jen velké kameny, a při jarních vodách se tu tvořily peřeje a pak koukám po okolních keřích, jestli tam někde náhodou ještě nevisí ty Maňovy podvlíkačky, pro které si určitě nikdy nedošel. A jednou se mi zdálo, že na jednom šípkovém keři visí cosi bílého, ale to byl jen zrakový klam.
MK



01.03.2024, 14:18
Další romány zdarma
Došla k nám adresa ze Slovenska, kde nabízejí na stránkách https://pdfknihy.sk/proza-poezia/romany-zdarma/ literární klasiku ve formátu PDF ke stažení zdarma. Stojí za to se na ty stránky podívat.


19.02.2024, 09:05
Minipovídky
Takové krátké povídky a črty sem může dávat kdokoli. Jistě máte zapsané nějaké vzpomínky doma v šuplíkách. Když je tu zveřejníte, sami si vzpomínky osvěžíte a ještě je nabídnete druhým. Navíc podpoříte tyto skomírající stránky.
Kavárník


26.01.2024, 11:07
Krátká povídka
Bruslili jsme na Huťáku
Už v polovině listopadu, kdy přišly první mrazy, jsme hned ze školy chvátali k nejbližšímu rybníku. Na Huťák byl tenkrát daleko snadnější přístup, než dnes, kdy tu stojí nově vystavěné domy. Napřed jsme to zkoušeli kameny. Když se kameny na čerstvém ledu nepropadly, některý z odvážlivců, to pruboval nohou. Na jistém místě se odvážný malý a lehký kluk ocitnul znenadání na ledě, ale netroufal si dál, než dva tři kroky od břehu.
Druhý den už jsme s sebou měli šlajfky a většina kličku v kapse. Brusle se šroubovaly na boty, a kdo kličku neměl nebo ji ztratil, musel škemrat, aby mu ji někdo půjčil. Čehož leckdo zneužíval ke své nadřazenosti a ukazoval ostatním, jak dovede druhého ponižovat. Ti co neměli ani kličku ani brusle, sice stáli na ledě, ale na vše jen bezmocně koukali.
Zpočátku nebyl led ještě všude dost pevný a silný. Proto jsme nejezdili k Chobotu, kde přitékala voda do rybníka. Jenže někdo to samozřejmě zkoušel. Když se propadl, bylo tam většinou maximálně vody po pás. Vylezl a utíkal domů, většinou s bruslemi na nohou, pokud je ve vodě neztratil. Také ještě nebyly řádně zamrzlé břehy. Pokud nám vlétl puk do rákosí, hokejkami jsme jej opatrně dobývali. Pravých hokejek tenkrát moc nebylo a u Navrátilů stála dost peněz. Leckdos si přinesl zahnutý klacek. Někdo si ji vyrobil z prkýnka a hůlky, ale ta obyčejně dlouho nevydržela.
Zimy byly stabilní. Když začalo mrznout, mrzlo pořád. Pokud vzápětí nenapadl sníh, chodilo se v neděli korzovat na led. Přišla snad polovina městečka. Někteří táhli na sáňkách své děti zabalené do fusaků, někdo ty nejmenší učil bruslit a strkal je před sebou a zároveň je zvedal z ledu. Taky na solidně zamrzlý rybník přicházely místní rarity ne-li individuality. Paní S. si přinesla vysoké bílé boty s našroubovanými žeksnami a učila holky dělat šosy, což byly jednoduché krasobruslařské figury, které ochotně kopírovala Iva J. na svých šlajfkách. Její bratr, kterému jsme říkali Pajda, přijel na kole, na kterém měl na přední vidlici namontovanou brusli. Později přinesl i model větroně, který vrhal proti hloučkům kluků, a ti padali na led, pokud se k nim ten model přiblížil. Všechno vždycky pozoroval z povzdálí hluchoněmý Lolik, který měl také šlajfky, a nakonec se odvážil přiblížil k paní S, a hlavně k Ivě, která se mu líbila, a snažil se neúspěšně ta pěkně vykroužená esíčka, k veselosti ostatních, snaživě napodobovat. Samozřejmě přes Huťák, který byl dokonale zamrzlý od Babor až po Novosvětský chobot, si lidé krátili i cesty do práce. Všemu vévodil náš hrad na skále, jehož věž pohledem z povrchu rybníka byla ještě mohutnější a v jistém smyslu tajemnější. Pod zámkem se hrála i oficiální hokejová utkání. Hřiště mělo dřevěné mantinely a skutečné kovové branky, a hráči oblékli dresy s čísly a s chrániči a brankář držel širokou brankářskou hokejku, a nejlepším brankářem tehdejšího mužstva by Karel S., kterému se říkalo Balík. Vážil sto dvacet kilo a zaplnil svou výstrojí velkou část branky. Proto dostával i málo gólů. Místní HC klub hrál i oficielní soutěže a nevedl si špatně.
Když k jaru, jak led pomalu roztával, se začalo ledovat. V tom nejsilnějším ledu vyřízli velký obdélník a rozlámali ho na kry, ty se vytahovaly a rozřezávaly na přiměřené podlouhlé kvádry. Jezdili si pro ně hospodští, kteří je ukládali do lednic a tak během roku chladili pivo ve svých hospodách. Uprostřed rybníka tak vznikaly vodní plochy, občas se zbylými ulámanými krami, po kterých se dalo přeskakovat přes tu volnou vodní hladinu, jenže se to musilo provést hbitě, než se pod aktérem kra potopila. Přeborníkem na tyto nebezpečné výkony byl Maňa P. Žádný jiný kluk se ho nikdy nesnažil napodobit. Jenom jsme přihlíželi. Mnozí mu jistě přáli, aby do té studené vody zahučel, protože to je jedna z lidských vlastností - přát svému bližnímu to nejhorší. Ale Maňa nás svými brilantními skoky vždycky zklamal.
MK



23.01.2024, 07:57
Jsme trpěliví
Čekáme, kdo nám v novém roce pošle nějakou svou literární práci. Naposled se nám nabízeli pisatelé fantasy románů, ale ty jsme s díky odmítli.Věříme spíš, že se tu objeví začínající spisovatelé, kteří se ještě nepropracovali k oficiálnímu publikování.


31.12.2023, 09:08
Všem čtenářům
přejeme do nového roku 2024 zdraví, štěstí a úspěchy!
Kavárník


22.12.2023, 13:51
Další autor fantasy
Martin Vavruša nám poslal ke zveřejnění ukázku ze svého díla. Zveřejňujeme prví část trilogie Ztracené legendy - Prokletí Aryvitu. Přiřazujeme ho do našeho seznamu autorů. Zároveň přejeme našim čtenářům šťasné a klidné Vánoce.


12.12.2023, 09:22
Temné lesy Feejů - Bouře
Přidali jsme do boxu Miroslava Coufala druhý díl scifi románu Temné lesy Feejů - Bouře. Autor pochází ze Slovenska a na spisovnou češtinu se teprve přeškoluje. Proto prosí čtenáře aby mu odpustili současné gramatické chyby, kterých se dopouští. Navíc Slovenština má od jisté doby jenom jedno i, čehož autor i v češtině ve valné většině využívá.


28.11.2023, 09:39
Nový autor a fantasy román
Autor Miroslav Coufal, který se dověděl o našich stránkách, nám poslal jeden ze svých fantasy románů s názvem Temné lesy Feejů. Jak se komu bude líbit, to si posoudí každý sám.


06.11.2023, 09:18
O zaniklém řemesle
Text, který si tu můžete přečíst, zobrazuje beletristickou formou jedno ze zaniklých řemesel, na které si ještě leckdos pamatuje. Knoflíkářstvím se živili mnozí lidé nejen v Čechách. Bylo rozvinuto po téměř celé střední Evropě. Jak to s ním dopadlo v jednom konkrétním městečku na Vysočině se dočtete v novele Miloše Konáše Pojednání o perleťářském řemesle.

12.12.2023, 09:24

Nově upravený název - Městečko zdobené perletí.


02.11.2023, 09:34
Básnická sbírka
Další z básnických sbírek Marka Vojtěcha Řezanky, opět ilustrovaná Jiřím Staňkem, má od první do poslední básně jednotící tematickou linku: Apel na potřebu míru, na svět, kde se neválčí – a v němž je možné se rozvíjet a žít na plno, nikoli živořit a třást se, kdy vše bude rozmetáno na prach.

„Domov na míru“ lze vykládat hned dvojím způsobem – jednak jako domov vystavěný na mírovém soužití – a jednak jako domov zbudovaný přesně podle svých představ. Oba tyto motivy s v autorových textech prolínají – stačí zmínit následující básně: „Do tepu vran“, „Bez míru…“, Nač těším se…“ či sonet „Pro lásku boží“.

Čtenář ale nalezne i básně s jinou tématikou, například „Baladu o dvou hlasech“, kdy si autor dělá legraci z vlastní výtvarné tvorby, „Duši“ či text věnovaný papouškům Ara, k nimž autor vyjadřuje svůj obdiv – „Jako svátost“.

Jak je již u autora zvykem, své básně pojímá jako zamyšlení i podklad k dialogu. Spojuje své niterné pocity s okolním děním, které ho ovlivňuje, jako ostatně každého z nás.

Některé básně doslova burcují – například „Stín a jeho vzkaz“ či „Úpěnlivá“. Jiné naopak čtenáře konejší a snaží se ho v nelehkých časech povzbudit, což je případ těchto básní: „Na obzoru svítá“, „Vzájemnost nás spasí“ či „Mám rád svou zem…“

Tato kniha je určena všem, kterým se nežije lehce – a kteří hledají pověstné světlo na konci temného prostor


22.08.2023, 06:22
Zásobujeme naše čtenáře
Na adresy zájemců rozesíláme zdarma práce autorů, kteří nám pošlou své práce. Minulý týden jsme rozeslali na sto adres detektivku M. Řerzanky Řetěz zrůdnosti. Pokud nám zašlete své adresy, dostanete se do řetězce sdílení.

24.01.2024, 14:15

Dobrý den, ráda bych si knihu přečetla. Lze stáhnout do čtečky? děkuji
romana.mullerova@seznam.cz


24.07.2023, 08:33
Dvě divadelní hry
Jan Kameníček nabízí divadelním souborům dvě divadelní hry, které si mohou stáhnout z jeho boxu. Scény jsou jednoduché, postav jen několik. Hodí se spíš pro menší scény.


22.07.2023, 08:02
Lovy na Šumavě
Karel (Borfort) Fořt, člen spisovatelské obce: Střediska Západočeských spisovatelů Plzeň - člen klubu přátel Karla Klostermanna – spisovatele Šumavy, který spolupracuje i snašemi romány zdarma, vydal knižní publikaci - Lovy na Šumavě, kterou můžete získat v kterémkoli knihkupectví.


04.07.2023, 08:14
Dvě prózy Jana Kameníčka
Známý spisovatel a scénárista Jan Kameníček nám zaslal dvě krátké novely, které objevíte v jeho boxu. Jmenují se Julieta a Capgrasův syndrom. Budeme je zájemců, kteří nám poskytli svou mailovou adresu, rozesílat v průběhu července.


28.06.2023, 12:12
Další detektivka M.V. Řezanky
Řetěz zrůdnosti – anotace

Jana Molová a Dominik Dur vyšetřují zmizení studentky. Část jejího těla se najde v řece – a začíná vyšetřování vraždy. Zabil ji sériový vrah, nebo je motiv její vraždy mnohem osobnější? V hledáčku vyšetřovatelů je celá řada podezřelých.

Vraždy ale přibývají. Někdo umlátil pohrabáčem alkoholika a rváče Rauba, který byl rovněž podezřelý z Beátiny smrti. Když je pak upálen jeden bezdomovec, stopy ukazují k mladíkovi, který by rád společnost zbavil těch, jež pokládá za „špínu“.

Souvisejí nějak vraždy mužů s brutálním mordem Beáty Hurdalové? A jak do celého příběhu zapadá dávná sebevražda kriminalisty, který před lety vyšetřoval sérii vražd mladých žen?


28.06.2023, 06:43
M.V. Řezanka zaslal novou detektivku
Řetěz zrůdnosti - Marek Vojtěch Řezanka
Ukázka:

Ne, že by chtěl topit – naopak by uvítal klimatizaci, kdyby ji měl – jenže pohledem sjede ke starým kamnům na dřevo, vedle nichž vždy ležel těžký rezavý pohrabáč. Není tam. Copak si Ferych odnesl i takový krám? To nejde Raubovi na rozum. Pravda je ovšem taková, že pohrabáč je fuč – a Raub si neuvědomuje, že by ho dal někam jinam. Proč by to taky dělal? Teď v těch kamnech netopí.

A co mu je nakonec po tom? Tak si sežene jiný. Měl by přemýšlet o zcela jiných věcech. Zjistí však, že se mu nechce myslit vůbec.

Ne, všechno to spláchne. Pořádně si lokne – a vůbec si nevšimne, že se vchodové dveře mírně pohnuly. Že nějaká postava vplula dovnitř – a že má na rukou rukavice. Ani toho, že v pravé ruce třímá onen rezavý pohrabáč, který ještě před malou chvíli postrádal a divil se, kam se mohl podět.

Když už konečně přítomnost další osoby zaregistroval, bylo pozdě. Beretta ležela daleko od něho – a zvlášť ve stavu, v němž se nyní nacházel, by se k ní nedostal ani omylem.

Příchozí se rozpřáhl a vší silou ho vzal pohrabáčem přes pravé koleno. Raub zavyl bolestí a s nadávkami se sunul k zemi. Řval. Postava nad ním se tyčila jako anděl pomsty.

Pohrabáč ho udeřil plnou silou do druhé nohy. Raubovo vytí přecházelo ve štkaní a prosebné kvílení, aby ho neznámý nechal na pokoji.

To ale teprve následoval zásah přímo do Raubova rozkroku. Bolest již překročila všechny meze a Raub se modlil za jediné. Ať to má co nejdříve za sebou.

Nemohl totiž pochybovat, že příchozí je tu z jediného důvodu: Aby ho zabil.

„Proč?“ zachrčel z posledních sil Raub, sotva to bylo slyšitelné.

Na okamžik bití ustalo. Místo toho postava nad ním odvyprávěla poměrně dlouhý příběh, na jehož konci bylo cosi o tom, že Raub zaplatí. Že je odsouzen k smrti.

Neprotestoval. Neměl na to síly. Pochopil, že tohle je jeho konec.