Kontakty
Světová literatura
Inzerce
http://www.giweruz.cz
Stránky, kde se dají stahovat knihy vcelku a v různých formátech, aniž byste za ně předem zaplatili.

Matěj Novobilský spisovatel a blogger
Prodej mých e-knih http://matson2.webnode.cz

Josef Šiman -Život proutníka a neb zlobivý kritik
Kniha ze zákulisí showbusinesu divadla a televize,skutečné bitvy kolem rozdávání grantů, zajímavosti ze života hvězd. Chcete třeba vědět, jaké víno pije Karel Gott a jak se žije v zákulisí . Pak si přečtěte "Život proutníka."

Ze zákulisí královny Alžběty II
Michaela Košťálová je autorkou knihy “ Ze zákulisí královny Alžběty II“, kterou loni na jaře vydalo nakladatelství Petrklíč. Autorka zde poodhaluje, jak už název napovídá "zákulisí" nejdéle panujícího Anglického monarchy, kde se čtenář může dozvědět nejednu pikantnost a dosud nezveřejněnou zajímavost, nejen o jejím veličenstvu, ale o celé královské rodině. Jestli chcete vědět, jak probíhalo setkání královny s naším bývalým presidentem Václavem Klausem, jak a s kým tráví královna volný čas, jak vypadá její pracovní den nebo v kolik třeba ráno vstává, kniha Michaely Košťálové je určena právě pro vás. Kniha je napsána velmi čtivě, je určena každé generaci bez rozdílu věku i pohlaví, na rozdíl od ostatních knih, které byly o této panovnici dosud vydány je napsána velmi lidovým, mnohdy hovorovým jazykem a nezahlcuje čtenáře pouhými fakty a obtížně zapamatovatelnými daty. Navíc je publikace doprovázena dosud nezveřejněnými fotografiemi nejen města, ve kterém královna sídlí, ale i dosud nezveřejněnými fotografiemi z jejího života. Knihu mohu čtenářům vřele doporučit a jen popřát mnoho zábavy a krásných chvil strávených v její vřelé společnosti i společnosti královny Alžběty II.

Kniha "Sedm věků ženy"
Natálie Nera, vlastním jménem Natálie Dunn, je autorkou antologie básní s názvem /Sedm věků ženy/ na pomoc obětem domácího násilí. Nápad se zrodil z jednoduché elektronické korespondence mezi dvěma kamarádkami z dětství, které spojuje jak láska k literární tvorbě, tak neblahá osobní zkušenost s domácím násilím. Od prvního nápadu k realizaci uběhly dlouhé tři roky vzletů a pádů, nadějí a téměř úspěchů. Editorka a autorka Natálie Nera knihu sestavila tak, aby se co nejpříjemněji četla, aby rytmus seřazených básní nepůsobil rušivě a aby si snad každý našel to, co ho nejvíce osloví. Slova mohou nejen zranit, ale dokáží i povzbudit. I lidé, kteří při slově „poezie“ protáhnou obličej, protože si vzpomenou na školní výuku, kdy si museli při hodinách literatury vymýšlet, co tím chtěl básník říci, v ní v obdobích velkého životního vypětí hledají a nacházejí útěchu i odpovědi – při rozchodech, rozvodech, úmrtích v rodině, svatbách, narození dětí... Přišel čas si připomenout, že slovo není jen akademickým cvičením teoreticky připravených vzdělanců, ale že má co dát každému, kdo je ochoten se dívat a naslouchat.

Vážení autoři!
Na tyto stránky můžete zaslat jakoukoli vaši literární práci většího rozsahu: román, novelu, sbírku povídek,ve formátu PDF (Word). Na konec textu uveďte i číslo svého konta.Tyto stránky se snaží vycházet vstříc všem autorům, kteří nemají smlouvu s nakladatelstvím. Jejich práce zveřejňujeme zdarma. Texty posílejte na adresu: milos.konas@seznam.cz

SLOVENSKÉ A ČESKÉ eKNIHY zdarma
na adrese www.eKnizky.sk viz KONTAKTY

www.LIVRO.CZ
Levné knihy

logo
Kulaté logo:



ROMÁNY (a texty) SOUČASNÝCH ČESKÝCH a SLOVENSKÝCH AUTORŮ (ZDARMA)

Tyto webové stránky začínají sloužit autorům, kteří se rozhodli nabízet své texty v podobě e-knihy čtenářům zdarma. Nezříkají se však honorářů, které jim po přečtení a posouzení díla čtenář může poskytnout ve formě dobrovolné částky na uvedené číslo konta.

Vážení čtenáři,
nabízíme vám k přečtení, ke stažení, případně k vlastnímu vytištění, romány a texty současných českých a slovenských autorů, kteří nám je dobrovolně poskytli k zveřejnění. Někteří jsou už renomovanými spisovateli, pro některé jde prakticky o počáteční vstup do literatury. I na internetu však platí – vše co je napsáno, zůstává. Obzvlášť, když tyto stránky zařadila do svého webarchivu Národní knihovna České republiky. Předpokládáme, že zde objevíte, a to i nakladatelé, nová jména i nové tituly, v uveřejněných pracích neotřelé příběhy, ale především literární hodnoty. Gramatické či stylistické nedostatky přičítejte na vrub autorům samotným, neboť uveřejněné práce nejsou námi redigovány.

Vážení autoři,
na těchto webových stránkách nalézáte možnost publikovat svá díla, sice bez nároku na honorář, zato s možností získání širokého okruhu čtenářů využívajících nových elektronických medii. Pokud této možnosti chcete využít, obraťte se na e-mailovou adresu: milos.konas@tiscali.cz nebo na číslo telefonu 606 963 092, kde se dozvíte veškeré podrobnosti. Případně na adresu webmastera: medek@epika.cz


LITERÁRNÍ KAVÁRNA
V této kavárně můžete projevovat své názory, ptát se i odpovídat, podávat náměty a nápady, vyjadřovat se k přečteným knihám na www.romanyzdarma.cz a vlastně k čemukoli i v jakékoli denní či noční době, neboť tato kavárna se nezavírá. Kavárník si pouze vymiňuje minimum neslušných slov a omezenou délku příspěvku. Občerstvení připisuje na svůj účet…

Formulář pro vložení zprávy
Název zprávy
Text zprávy

vepiš číslo dvacet osm

Zprávy


14.06.2021, 15:14
Opět rozesíláme
Na víc jak sedmdesát mailových adres jsme rozeslali text Karla Fořta - Šumavské hospody potažené suknem smutku. Potřebovali bychom adresy dalších zájemců, aby náš počin měl lepší funkčnost a podnítil zájem autorů. Adresy zasílejte na milos.konas@seznam.cz


09.06.2021, 06:37
Už jen pět dní
Povídku Dozadu se neohlížej autorky Hanky Hosnedlové si můžete poslechnout na rozhlasových vlnách.
Povídka tam bude viset ještě týden na následující adrese.:
https://budejovice.rozhlas.cz/cteni-na-nedeli-6944978
Kdybyste to nestihli, můžete si ji přečíst na našich stránkách.
Je to příběh o nostalgickém návratu do krajiny dětství a mládí. Hlavním hrdinou povídky je muž středního věku, který se po letech vrací z emigrace.


08.06.2021, 07:22
Řecká trilogie
Na našich stránkách - z boxu Jana Kameníčka, si můžete stáhnout sbírku povídek pod názvem Daidalova zoufalství.


20.05.2021, 13:18
Ohlédnutí po šumavských hospodách
Karel Fořt nám zaslal třináct ohlédnutí po bývalých i současných šumavských hospodách, které tu uveřejňujeme v jednotlivých kapitolách, aby žádná uvedená hospoda nevyšla zkrátka.


16.05.2021, 13:53
Sdílíme ...
Rozeslali jsme na nám dostupné mailové adresy dvě prózy spisovatele Jana Kameníčka. Novelu Julietta - ne nepodobnou kavkovskému světu, uveřejníme s malým odstupem. Pokud by chtěl někdo dostávat zde zveřejněné texty přednostně, může zaslat svou mailovou adresu.
milos.konas@seznam.cz


14.05.2021, 06:02
Možná změníme koncepci
Než umístíme autorům texty na těchto stránkách, měli bychom je rozesílat zájemcům na dostupné mailové adresy. Zatím jich máme kolem stovky. Autoři však musí poskytnout číslo konta, na které by od čtenářů dostali peněžní částku (20 Kč).Při tisícovce příjemců docílené sdílením by to byl docela slušný honorář.


09.05.2021, 06:28
Chvilková ztráta rovnováhy
je pozoruhodná novela spisovatele Jana Kameníčka, která vás udrží ve zvláštním napětí až do poslední stránky. Autor nám ji poslal v ještě ne zcela dokončeném formátu, před poslední korekturou, se znaménky, poznámkami a upozorněními, tak jak se rukopis dotvářel.



04.05.2021, 06:31
Novela
Rád zašlu text Julietta

04.05.2021, 06:53

Prosím, zašlete na adresu milos.konas@seznam.cz


03.05.2021, 13:09
Studny za obzorem
Jak už název další básnické sbírky Marka Vojtěcha
Řezanky, „Studny za obzorem“, prozrazuje, autor zde
nemalou část prostoru věnuje nelehké době, v níž
všichni žijeme.
Celá řada básní se týká „koronavirového času“.

03.05.2021, 13:14

Milí čtenáři,
Věřím, že každý z vás si z mých řádků něco odnese –
pobavení, pohlazení, zamyšlení, ale v neposlední
řadě naději.
Přeji vám, abyste se dokázali stmelit, abyste měli po
ruce někoho, kdo vyslyší váš křik a vaše volání,
abyste vždy nacházeli směr k oněm pomyslným
studnám, jakkoli nám nyní mohou připadat vzdálené.
V neposlední řadě vám přeji zdraví a síly za své
zdraví bojovat.
Držte se.“
Marek Vojtěch Řezanka


01.05.2021, 08:42
Z programu Pirátů
Lidé budou žít život bez majetku, bez osobního vlastnictví a budou si uspokojování svých životních potřeb pronajímat namísto kupování, resp. předplácet namísto nakupování do trvalého vlastnictví.
To by znamenalo, že si ani nebudeme kupovat knihy, ale jenom je sdílet,nejspíš ve formě eknih, o což se tu snažíme už delší dobu.


11.04.2021, 09:16
Další povídka Ivo Fencla
Pod vlivem četby Haškových povídek jsem šel v dobré náladě kolem ministerstva zdravotnicí, když jsem potkal typickou tvář samotného Jana Blatného. „Vyhodili mě.“

„Četl jsem o tom v novinách,“ povídám. „Zavinil jste si to sám přílišnou složitostí opatření. Tomu normální člověk nerozuměl. Tedy nerozumí. Respektive rozumí, ale teprve po dlouhém, dlouhém studiu. Vy myslíte, že na to normální lidi mají čas?“ Zavrtěl jsem hlavou.

Doktor Blatný odpověděl: „Laborujete termínem normální člověk, ačkoli dobře víte, vy demagogu, že není definován.“

Neposlouchal jsem ho a pokračoval, zatímco jsme šli podle Vltavy, a to nebezpečně blízko: „Další malér, ale vlastně ten samý, je rozvolňování. Taky podmínky rozvolňování jsou moc složité. Dětičky mají rotovat nebo dokonce jít do zimy a učit se na dvoře.“

„Ach, proč mi říkáte takovou hrůzu? To vymysleli lidé doktora Pla...“ Chtěl říci Plagy, ale nedořekl, neb Plagu uviděl. Rychlým krokem nás docházel, na tváři ruměnec, ruku vztaženou. Chtěl jsem mu podat svou, ale on se věnoval soukmenovci: „Honzo, hrozně mě to mrzí. Půjdeme to stejně zapít, ne? Už to vypadalo, že nás miliardář Babiš vyrazí oba, ale já to ukecal na remízu. Zatím zůstávám.“ Konečně si mě všiml a dodal: „Když bude zima, větrat se nebude. Ani na dvůr nepůjdou. Ale je jaro, takže se oteplí. Vy jste, pane Fencl, ještě asi covid neprodělal, co? Nepřeji vám to, ale brigáda na jipce fakultní nemocnice by vám neškodila. Vaše generace furt vidí nemocnici Dietlovýma očima. Na kraji města.“

Uznal jsem to. „Ale to chystané rozvolňování, tedy pokud na něj vůbec dojde, mi přijde i tak moc složité.“

„Jestliže jste líný přečíst pár řádek, vypadá možná složitě. Ehm, a když už jdeme všichni tři jako tygři po náplavce na pivo, nechtěl byste nás, pane Fencl, tedy poučit, jak byste to dělal vy, kdybyste nějakým nepatřičným omylem uchopil otěže? Patrně by se vrátila francouzská revoluce a já i tady Honza bychom skončili na lucerně, což?“

Nijak zvlášť jsem Plagovým vývodům pozornost nevěnoval, ale odpovědět jsem přesto dokázal: „Koukejte, doktore, já nemluvím za lid, ale myslím na rozdíl od vás politicky. Rozvolňování je moc složité. Táhne se to jako těsto, protože věříte statistickému úřadu. Ta opatření možná zabrala a možná ne, ty názory se různí, ale měla by se zrušit jediným vrzem.“

Blatný a Plaga se na sebe podívali. Usmáli se? Zakabonili se? To nevím, oba měli respirátory. Konečně Blatný povídá: „Mně už je to jedno. Já si užil dost. Podle Zemana jsem vyhořelý, vy umíte, pane Fencl, ale myslet politicky, vy nejste žádný zaslepený specialista; tak to jděte říct Andrejovi.“ A náhle se rozběhl a strčil Plagu do řeky. Proč? Je vidět, že jste nečetli román Hrabě Monte Christo. Je tam scéna, kdy dva na smrt odsouzení stanou na popravišti a chovají se statečně. Tu jeden dostane milost. Druhý, tak sám, to nevydrží a vydá ze sebe před smrtí veškeré zoufalství. Tady, pravda, nešlo o život, ale taky to zprvu vypadalo, že doktor Plaga doktora Blatného doprovodí. Ale když jsem se otočil, to už jsem se od nich vzdaloval, tak jsem viděl, že si „Blatníček“ klekl a podává Plagovi ruku. Asi pak na to pivo zašli, i když těžko hádat kam (hospody byly zavřené). Sám jsem s nimi nenasával, na to nebyl čas, protože jsem šel Prahou a snil, že jsem ve Straně nemírného pokroku mimo meze zákona; a počal jsem skandovat: „Vše-chno zru-šit! Vše-chno zru-šit!“

Přidružil se ke mně kdosi, volali jsme dvojhlasně, a přicházeli další. „Vše-chno! Zru-šit!“ Byla to manifestace? Demonstrace? Můj sen o změně české povahy? Nevím. Ale mám charisma, což je nebezpečné, a nakonec, tedy ještě než jsem spadl s tím vrtulníkem, bylo skutečně všechno, ba všecičko seškrtáno, ne-li rovnou zrušeno. Opatření, instituce, úřady, jesle, domy svobodné lásky i tajné sauny, nemírná legrace, městská i ta normální policie, tvrdá Y, armáda, státní hranice, ulice U Úlů a ještě jedna, požáry i hasiči, přirozená zločinnost i včetně her na babu a na koroňáka.

Jen ty porodnice, náplavka, školy a veškerý tisk jsem nechal na pokoji, i když Miloš Zeman mi v Lánech dlouho, ba velmi dlouho radil, abych ve své funkci prvního protektora zrušil ještě i pražskou zoologickou zahradu, oddělení hyen a Svaz novinářů.

Jednoduchá řešení nefungují, to je pravda; ale kroky opačným směrem by se taky měly vážit. To chápal už profesor Parkinson a budoucí president Václav Klaus mu nepochybně přizvukuje.


03.04.2021, 08:50
Vzpomínka na Petra Kellnera
Už je to tak. Ani letos jsem nedokázal ignorovat opakované volání, abych se zúčastnil tajné rallye. Rovněž byste neodolali, kdyby vám denně telefonoval Petr Kellner, a to každoročně už tři neděle před onou akcí, a prý:
„Ivo, co je s tebou? Chyběl bys.“
„Nechyběl. A ty se jednou zabiješ, Petře.“
„Nesmysl. Pojeď.“
„No, když jinak nedáš. Ale co mám letos vytáhnout?“
„A co zase Ferrari?“
Jaká situace. Ó, jako bych viděl sám sebe a pouze nepábil někde v kavárně. Hle, už sjíždím zdviží hluboko pod vlastní sklepy, asi jako Batman, a šup, už zaplouvám do garáže. Čile obcházím káru za károu, tak jako labužník, a pokaždé vyberu radši starší ročník. To abych dal ostatním šanci. No, nejsem férový kluk?
„Ale nekecáte?“ optala se má šéfová Romana, když jsem jí to vyprávěl. Zavrtěl jsem s kamennou tváří hlavou. Nikdy nelžu. Zato z garáží frčím k zenitu a nebi, rozjíždím Ferrari a pouze na rohu náměstí přikoupím nový Čtyřlístek. Zajedu k silnici na Prahu, zabrzdím a lelkuji, čtu Korán a s rukou venku na kapotě poslouchám Rolling Stones a pokaždé, to už je tradice, pokaždé okolo projde dáma. A druhá. Možná prošel i nějaký tygr, to nevím, ale já oslovím dámu, která automaticky zapluje do vozu snů. „Jenže jedu Diamond Race,“ krotím tu kočku.
„Mně to nevadí, Ivo. Víš, já jsem připojištěná u Poštovní spořitelny.“
„A když se zabijem?“
„Přejdu na islám.“
Vtom se okolo jako rozvolněná smečka mihnou Petr Kellner i vnuk malíře Lady. Milionář Stephen King a Ondra Havelků. Pepa Nos i Brad Pitt, ještě s Angelinou Jolie, a samo sebou každý frčí v nadupaným bouráku. Okolo krků mají ti floutci utažené slušivé kravaty se sponami uchystanými pro vítězný briliant a to leda já vsadil na rozhalenku Ivánka z Mrazíka. A co hlavní? Vytuněné kraksny. Kolena těch dívek. Do toho! „A předpisy?“ ptají se ctihodní občané nevrle všech pábitelů.
„Snažíme se dodržovat. Na mou duši. Nad dvě stě padesát mil za hodinu to osobně nikdy nevytáhnu. Anebo málokdy.“ Ale pravdou je, že kdyby blázni jednou někde u krajnice srazili dítě, přestal bych na tohle téma provokovat.
Na druhou stranu věřím, že ten závod je démonizován.
„Proč, Ivo, ještě stojíš?“ ptá se Veronika, co prve přistoupila.
„Proč asi? Dáme jim náskok.“ A teprve, když bzučí roj naleštěných žihadel, co jsme je nechali ujít, až někde před Prahou, šlápnu na pedál. A podívejme. Už malý kousek za metropolí jsou ti žebráci naši.
Frnk! Frnk! Frnk! Ležérně předjíždím jednoho milionáře za druhým, a když vezmu i Petra, leda utrousím: „Veroniko, umíš dlouhý nos?“
Vystřihne ho a ještě i zaječí. Zaječí nos. Jak báječně jen Petrovi strouhá mrkvičku: „A kyš!“ I předjedem toho sraba, blížíme se Brnu (zlatá loď), vedeme si okázale a hola, skoro jsme první. Antiradar funguje jedna báseň, džípíesku jsem dávno vyhodil střechou a na sedadle za zády mám jako každoročně otevřený kufr, protože policie málokdy spí a občas člověka stopnou, což je horko těžko odnaučím.
„Jsou to vykukové. I nás opruzují,“ nadává Veronika. „Jsou to kohouti lační zlatého zrna.“ A nebudete mi jako obvykle věřit, ale pokaždé u těch kluků zlatých blahosklonně přibrzdím, a zatímco přiklusávají po krajnici, jen hrábnu dozadu. Vozem duní Johnny Cash a blues jisté známé věznice. Platím hotově. Má zásada. A striktním barytonem právníka dodám: „Ale pánové, to jste měli říct rovnou!“ Což by snad mohlo jít o korupci? Ne. Je to hra. Je to sen. A úplatky? Nebrat.
Nebo se z toho zblázníš a „jenom nám to klidně napište, pane vrchní“.
Kartou platím při závodech málokdy. To lišák Petr má protekci u policejního prezidenta, který se taky občas rád projede fofrem, a při každoročním budeme platit tudíž mě a Veroniku předjede. Pokaždé. A co? Není svět i tak fajn?
A vám by se takový život nelíbil? – Jen těsně před závodem něco plácnete do mikrofonů ve Sky Baru hotelu Hilton a na následující Warmup Párty v Theatro Music Clubu si dáte Red Bull. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, ale i tak se obvykle orosím. A žhavá Veronika? Ptá se: „Ivoši, co je s tebou?“
„Co by bylo?“
„Nepamatuješ na vloni? To jsme se během rallye stihli stavit i v tom motelu Ave Maria. Co přijde letos? Nestárneš?“
„Možná. Ale pochop, tentokrát beru závod jen tak hákem. V pracovní době, víš? A tak si logicky říkám: Proč riskovat? To mi připomíná: za chvíli budu muset do té práce zaskočit. Romana a barmanka Jorika mě už jistě pomlouvají a šéfová by mohla i něco potřebovat.“ S těmi slovy stlačím pedál na podlahu - a nakonec jsme druzí.
Nikým nekorumpovaná porota mě ale snad miluje. „Pane Fencl, vy jste to jel vedle pracovního úvazku?“
„Proč ne?“ Túruji rádio. Lepší než mlátit hlavou do volantu. Tito borci a novináři jednoduše vědí vše, snad i výsledky lotynky. Jeden dodává: „A nikdo s vámi prý nechce chodit a hlavně Jorika ne.“
Nechám je při tom: „Jsem sám.“
„Tak to jste vážně chudák. K politování.“
„Anebo s tím něco uděláme?“ naťuknu problém.
„No, ehm. My se usnesli, že to letos přiklepnem vám.“
„Fajn. A smim se teď zeptat, kdo byl regulérně první?“
„Ale ten milionář. Ray Bradbury z Kalifornie. Zříká se ovšem démantu ve váš prospěch.“
Beru mobil: „Rayi? Jak jsi to dokázal, rošťáku? Navíc s tolika křížky na hrbu?“
Bradbury: „To si pak povíme v Neffově kavárně.“
„Těším se. Rayi, a mimochodem, mezi tisícovkou knih, které musíte přečíst, než zemřete, momentálně nejsi. Tu novou příručku tudíž zřejmě psali pěkní gauneři. Ale zvu tě i k nám na zahradu. Čistecká právě dozrála, zlatá jablka ze slunce jakbysmet.“ A v telefonu slyším: „Lidé se ptají: Kde berete svoje nápady? Je to všechno tady. Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi. Tohle je divadlo.“
Končím spojení, loučím se s Veronikou: „Promiň, ale musím. Práce nepočká.“
„A já?“
„Nezlob se, ale jen bys mě zbytečně rozptylovala. Potřebuji se okamžitě psychicky transformovat na krapet zodpovědnější činnost než je řízení vošoupanýho Ferrari. No, chápeš to, brouku?“
Vrtí hlavou a ostatní se okolo tlačí jako mlsná hovada, chtějí mi vesměs podat ruku, vyfotografovat se. Děti škemrají o autogram a zezadu se ke mně dere sám Václav Klaus a jeho někdejší mluvčí Ladislav Jakl mi s ním domlouvá schůzku v hradních zahradách. Miloš Zeman u toho nebude a na tácku mi teď dokonce přinášejí bílý blahopřejný telegram Vladimíra Párala z Mariánských Lázní a hú, i druhý od Putina z Varů. Vladimír se prý zrovna léčí v hotelu Pupp. Ale ignoruji vše, lapidárně šlápnu na pedál a jedu jako zjednaný. Pohvizduji si Satisfaction, které jsem ostatně patrně sám složil, a to je ta chvíle. To je Warholových patnáct minut. Ale tu stojím na Adama před šéfovou, i když nahý hlavně od snů, a lepá Romana je dnes krajně dominantní: „Já vás vytahám za uši! No, tohle? Kam jste odběhl?“
„Ale nikam. Romano. Jenom nějací výrostci se tady u muzea honili na koloběžkách a stříkali si navzájem do očí spray Diamond Race.“
„Aha. A srovnal jste je?“
„Striktně. Jak už to mám v popisu práce, vykázal jsem tu holotu do příslušných kolejí.“ A z muzejní Neffovy kavárny vychází posmutnělá Jorika: „Ivo? Dal by sis kolu?“
„Až potom.“
Krásná Jorika opět mizí v kavárně. Tu se uhodím do čela, asi jako bych dostal spásný nápad, a nakouknu k baru: „Jenom abych, Joriko, nezapomněl: tam venku okolkoval nějaký mládenec podobný tvému miláčku Kubovi... a něco ti tu nechal.“
„A kde?“ kouká mi Jorika po všech kapsách.
„Ale ne tady. Venku.“ A ve třech, to ještě s Romanou, staneme v plném slunci před muzeum, kde ještě sálá motor ošoupaného Ferrari (jel jsem i tři sta), a šéfovou čeká každoročně se opakující zklamání. Auto i letos získává Jorika, aby ho do měsíce šťastně rozflákala.
„A všecky ty umolousané bankovky uvnitř?“ dívá se Romana skepticky na zadní sedadlo, ale já dělám, že nic neslyším, ukládám prachy Jorice do zástěrky a nenápadně tam vhazuji diamant, načež se uklízím k monitorům kamer.
„Joriko, dáme si nealko?“ ťukne zatím šéfová do krásné barmanky.
„Proč ne. Ale taky se projedem, ne? Víš... Ještě že Ivo jezdí ty závody akorát jednou do roka, já už nevím, kde bych těmi penězi tapetovala.“
„Nic si z toho nedělej, kočko, a musíme si ho předcházet, aby nám to začal posílat rovnou na účet.“ Obě krásné dámy odcházejí volným krokem do kavárny, kde se okamžitě začnou zaujatě bavit o vlasech, slunečních brýlích, botách i o Kubovi.
Mně to nevadí. Petr zase zavolá.

Ivo Fencl


03.04.2021, 09:10

Autor o následující hříčce: Povídku (víc hříčku) jsem napsal pod vlivem skutečného tajného závodu Diamond Race, kde se utkám s Petrem Kellnerem. Účastní se třeba i spisovatel Ray Bradbury. „Oba bohužel zemřeli,“ namítáte. Máte pravdu, ale text vznikl před deseti lety, původní verzi zveřejnila jedna literární příloha a časopis a je utopena v knize Styky s Jorikou z roku 2013.


14.03.2021, 14:43
Něco k od dechu
Mírně odlehčené básnění v koravinové hysterii zasílá čtenářům pod titulem - Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů Ivo Fencl.


14.03.2021, 13:43
Trocha poezie
Karel Fořt nám zaslal i několik básní, které zařazujeme pod názvem Motýli v ohrožení.


04.03.2021, 10:46
Karel (Borfort) Fořt
Autor v zaslaném příběhu Start naděje, vítězství smrti, slzy smutku a poštovní schránka… zachycuje pravdivou událost. Jako kriminalista jich zažil dost, aby je mohl vydat jako sbírky. Je členem obce spisovatelů a patří mezi spisovatele Šumavy, což se pozná i z textu.


28.02.2021, 14:38
Akustické povídky Jana Padycha
Sbírka minipovídek Drsní bachmači, které vám čte sám autor:
https://www.youtube.com/watch?v=JDvklULHJK0
Další audiopovídky - Machrovat by se nemělo:
https://www.youtube.com/watch?v=XSwMmujUw_g


26.02.2021, 14:31
Perzekvovaná autorka
Karla Erbová v letech 1951–1968 publikovala pod pseudonymem K. Papežová. V době normalizace byla režimem perzekvována.Její próza MEDÚZY z roku 1970, kterou nám poskytla, tomu odpovídá. Kdo tu dobu neprožil, asi nepochopí jaké vztahy v kolektivizované společnosti tenkrát panovaly.


25.02.2021, 09:21
Další dvě Kameníčkovy prózy
Spisovatel, hudebník a malíř Jan Kameníček nám zaslal ještě dvě své knihy k bezplatnému zveřejnění na našich stránkách.
Pojednání o Johanu Sebastianu Bachovi a existenciálně laděnou prózu Dům.


25.02.2021, 07:16
Zemřel Lawrence Ferlinghetti
Ve věku 101 let zemřel básník, nakladatel, malíř a politický aktivista Lawrence Ferlinghetti. V úterý o tom s odvoláním na umělcova syna Lorenza informoval deník The Washington Post.


24.02.2021, 08:04
Román Vacant až podezřele evokuje naši současnost
Scénárista a spisovatel Jan Kameníček napsal patnáct rozhlasových her, povídky pro rozhlas, libreto k baletu Alenka v říši divů a osmnáct beletristických knih, poskytl našim stránkám svůj román Vacant.